První návštěva klubu očima rodiče nováčka
Právě ve chvíli, kdy jsem se porozhlížela po nějakém smysluplném mimoškolním vyžití pro svého prvňáka, dozvěděla jsem se o jachtingu. Že u nás existuje :) A že právě probíhá nábor nových dětských členů!
Nadchla mě představa, že by syn trávil čas na čerstvém vzduchu, na vodě, v partě, na loďce – pořád si hraje na piráty... No, přišlo mi to pro něj parádní. Řekla jsem mu o svém nápadu a taky ho shledal parádním. Takže jsem vyhledala na internetu nejbližší klub a zjistila, že pro nejmladší je ideální lodní třída s názvem Optimist (jachtičky pro jednoho) nebo Cadet. Vybrala jsem jachty dvouposádkové, tedy Cadet, a zavolala uvedenému trenérovi. Ten nás pozval k nim.
V domluvený zářijový den jsme dorazili do pražského Podolí, do Českého Yacht Klubu. Na dřevěné terase nad Vltavou seděli na slunku rodiče a popíjeli točené. Jejich děti si oblékaly vesty, chystaly se na vodu. Idylka.
Trenér si nás zapsal, syna seznámil se zkušenějšími jachtíky, půjčil mu vestu a společně vyrazili.
Následoval děti do lodního hangáru neboli doku, aby se s nimi po chvíli objevil z druhé strany.
Sváželi lodě na jakýchsi podvozcích dolů k Vltavě. Trenér mi později vysvětlil, že se jedná o tzv. manipuláky, pomocí kterých loděmi manipulují po souši. Teď ho ale následuji. Procházím dřevem vonící stavbou, abych mohla zblízka sledovat, co bude dál...
Na molu, kterým houpaly vlny od projíždějících výletních plavidel, se dávaly jachty dohromady.
Stavěly se stěžně, uvazovaly plachty, napínaly se… Za pomoci jednoho z tatínků se potom lodě spouštěly z manipuláků na řeku. Až pak nastoupily dvojice dětí.
Zkušenější už tvoří sehrané páry a plaví se samy.
Ti nejmladší, nováčci, vlezli do člunu k trenérovi. Ten v něm jachty doprovází a své svěřence tak hlídá přímo na řece. A učí. A prostřídává.
Když odfrčeli, dala jsem se do řeči právě s tím tatínkem. Jeho syn patří k nejstarším v klubu, je mu patnáct. A zjistila jsem plno zajímavostí. Například, že nejde o kroužek. Není to tak, že dítě odevzdám a jdu si po nákupech. Ne jo?
„Jde o to, že rodiče taky přidají ruku k dílu, když je něco potřeba. Třeba právě pomoct s lodí do vody nebo opravit dřevěné molo, jako právě teď.”
Tak to k nim přisednu na pivo…
Šikovné děti jezdí na víkendové závody, účastní se soustředění. Rodiče se společně domlouvají, kdo poveze přívěs s loděmi. A měly by se zkoordinovat rodiny těch jachtíků, kteří spolu tvoří závodní dvojici. Ale tak daleko zdaleka nejsme…
Dozvěděla jsem se také, že kdo závodit nechce, nemusí. Dá se plachtit i jen pro radost, což také není málo. Ale děti to baví, závod je pro ně přirozeným vyústěním všech snah a námahy.
Dál mi pan Vrána vyprávěl, že se trénuje za každého počasí. Namítla jsem, že dneska je to asi ideální, ale opravil mě, že nikoliv. Ideální je totiž větrno! A to dnes není ani trochu.
Později zaslechnu trenéra říkat dětem:
„Pamatujte si, že dobrý jachtař se pozná podle toho, jestli umí plachtit v bezvětří. Ve větru to zvládne každý!”
„Tamhle vzadu teď trochu vítr je, vidíte tu tmavší hladinu?” ukazuje mi pan Vrána a já si nabíhám k poučení: „Tak ho poplujou zkrotit!”
„Jachting není o žádném krocení větru, ani vln. Naopak, k živlům se chová respekt! A respektuje se, i když nefouká. I na závodech. Tam nikoho nenapadne zapnout obří fukary.”
„Proč ne?”
„Protože je to nesmysl! O tom to není.”
„A co se teda dělá na závodech, když nefouká?”
„Čeká se, až zafouká.” Odpověděl skoro překvapeně, že se vůbec ptám.
Ale hned zajímavě pokračoval.
„Děti se setkají se všemi typy povětrnostních podmínek. Naučí se poznávat vítr. Předvídat ho. Jeho směr, sílu, být trpěliví... Vítr je takřka jejich kamarád.”
A dál mě zasvěcoval do jachtařské hantýrky. Prý malá plachta je kosatník, ale říká se jí kosatka. Ten zkušenější v jachtě má na starost kormidlo a hlavní plachtu a ten druhý právě kosatku. Pak je tam ještě něco, ale to už jsem zapomněla. Syn mi poví!
Už jedou! Člun táhne ke břehu první jachtu. Vystupuje i synek.
„Mami, představ si, tohle je velryba!” ukazuje nadšeně na plachtu.
„Kosatka!” opravili jsme ho všichni.
Tak mi poví časem, důležité je, že ho to bavilo! Určitě i proto, že ho trenér vzal hned na vodu.
Na té učí děti zároveň i teorii. Té je taky dost. Křižovat proti větru. Naklonit se do závětří, než se plachta „zaostří”, pak ji zvedat… Takhle nějak to trenér vysvětloval. A já přiznávám, že nevím, o čem píšu. A neví to pravděpodobně zatím ani můj syn. Ale ty děti tam to věděly a vedly si dobře. Nekrotí vítr, kamarádí s ním.
A já měla krásnou podívanou u ještě létem provoněné řeky, zatímco jsem vstřebávala zajímavé postřehy zkušeného pana Vrány. Prozradil mi totiž, že kdysi sám plachtil závodně. Zdá se, že ze všech tykajících si (i mi) rodičů jen já jsem se s jachtingem setkala dneska poprvé. Přesto se skutečně jeví jako parádní volba. Takže příští týden AHOJ!
